Nestresovat se většinou, protože ji neznám
Na terapii jsem byla konfrontovaná s mým dalším nevyřčeným „bubákem“, obavou... Je to sice klišé, ale dělá mi pořád problém odmítnutí. Pracovala jsem s různými omezujícími přesvědčeními, které jsem v průběhu života nasbírala. Jedno z nejvíc aktuálních se týká vzdělání, vysoké školy.
I když se učím z vysokoškolských učebnic, podstupuju poměrně náročný studium, co se týče trénování logiky a kritickýho myšlení, posuzování kvality různých materiálů, atp., a citelně vnímám rozdíl před a po studiu, pořád se cítím nedostatečná. Mám totiž pocit, že svoje vzdělání nemůžu „doložit“, že bez titulu jsem vnímaná jen jako „člověk, co se zajímá“, srovnatelný s někým, kdo čte populárně-naučné články. Samozřejmě si mužů hrát na to, že nepotřebuju žádnou validaci, ale člověk samotný má jen omezené zdroje na to, aby mohl čelit světu.
Pointa ale je, že neznám „většinu“. Hlavně ji ani znát nepotřebuju. Většině se stejně nikdy nezavděčím, takže je to akorát boj s větrnými mlýny. Stačí, když najdu pár lidí, kteří ke mně budou přistupovat i bez předsudků a budou chtít vědět, jestli mám co říct.